Aleš Brichta - Arakain Memorial 2012 v Plzni Že je tomu 30 let, kdy se na tuzemské metalové scéně poprvé objevilo jméno Arakain, už zaznamenal asi každý, kdo se k tomuto článku jakýmkoliv způsobem a z jakýchkoliv pohnutých příčin proklikal. Sotva dozněly poslední tóny šňůry Arakainu, který společnými silami s Lucií Bílou dokázal vyprodat turné napříč celou republikou, už tady máme další oslavy.
A tentokrát se tasí trumfy ještě těžšího kalibru, protože původní sestavu a další členy, kteří v kapele hráli do roku 1986, si asi nepamatuje ani většina z těch, kdo se řadí k pevnému jádru fanoušků Arakainu už od dob, kdy se jeho cesta vzhůru teprve započínala. Aleš Brichta, který byl po 20 let doslova maskotem a zosobněním Arakainu, svolal další bývalé členy, aby si společně s fanoušky zavzpomínali na to, jak to všechno kdysi dávno začínalo. Celé turné ARAKAIN MEMORIAL 2012 odstartovalo v Plzni v kultovní Šeříkovce. Já přicházím na místo už v 18 hodin, protože mě ještě před začátkem čekají stručné rozhovory se všemi bývalými členy. Nutno říci, že se původní i pozdější členové Arakainu ukazují jako velmi sympatičtí a pohodoví společníci, a tak se přistihuji, že se už po pár prohozených slovech stávám jejich fanouškem, ač jsem je ještě ani neslyšel hrát.
Ale pojďme k samotnému večeru. Dveře do sálu se rozrážejí a místo se začíná zaplňovat fanoušky. Zkoumám pohledem složení publika, které se mi jako celek jeví nějak zvláštně sympaticky a naladěno na stejné vlně. Není divu. Druhý pohled a letmý poslech probíhajících dialogů dává jasný důkaz, že tady jsou přítomni ti, kteří moc dobře vědí, proč tady nesmějí chybět. Absence tzv. discometalistů, kteří zpravidla tvoří více než polovinu publika samozvané české "rockové špičky" má za výsledek neopakovatelnou atmosféru, která vás přenese do dob, kdy metal byl životním stylem a nikoliv maskou navlékanou na víkendové dýchánky. Okolím se šíří pozitivní vibrace velkého očekávání. Šeříkovka je zaplněna, vzduch se vydýchává, sauna byla spuštěna, může se začít. Teď už se budeme věnovat výhradně dění na pódiu.
Intro se žádné nekoná, kapela přichází na pódium a úvodní slovo si bere Aleš Brichta, aby představil kapelu a předem se omluvil za svou hlasovou indispozici. Za bicími se objevuje Miroslav Nedvěd, nalevo původní kytarista Arakainu Rudolf Rožďalovský, kousek od Aleše další původní člen Arakainu, baskytarista Oldřich Maršík, a vpravo stojí současný kytarista Alešovy doprovodné skupiny - David Vaněk. Ten tam ostatně zůstane po celý večer. Po celou dobu koncertu je patrné, že tam není od toho, aby dělal velkou šou (to asi výjimečně s potěšením přenechal jiným), nýbrž aby se s pekelně soustředěným výrazem zhostil role toho, jenž to všechno v případě krizí udrží pohromadě. Oldřich Maršík prý nedržel basovou kytaru v ruce 25 let, ovšem jeho nezpochybnitelná rocková image zavdávala příčinu k otázce, jak je to možné. Tenhle typ prostě na pódium patří. Archaický zvuk jeho strun, které jsou na oné baskytaře navlečeny od chvíle, kdy ji na čtvrt století zabalil do futrálu, přidal vystoupení na opravdovosti a oldchoolovosti. To Rudolf Rožďalovský je se svou kytarou srostlý navýsost pevně. Precizní energická hra, kvílení, pískačky, parádní zvuk, sólíčka zahrnující vše, na co je heavymetalový fanoušek zvyklý, to jsou jen některé atributy jeho úterního výkonu. O Miroslavu Nedvědovi za bicími se není nutno dlouze rozepisovat. Kdysi odešel z Arakainu za ještě tvrdšími žánry, zůstal jim věrný dodnes, takže jeho výkon byla jistota. A co se hrálo? M jako Metal, 24 v Le Mans a Nikotin.
Pak už přichází na pódium další sestava. Kytary se zhostí Miloň Šterner, dnes kytarista plzeňské skupiny Paradox, a řádně přitlačí na pilu. Zvuk kapely nabývá na hutnosti, rychlost na obrátkách, v hudbě se začínají vyskytovat delší sóla a Miloň Šterner si evidentě všechny tyto atributy užívá. Baskytary se ujímá Václav Ježek, muzikant profesorského vzezření, profesorského hraní a na základě získaného rozhovoru musím říci, že i profesorské mluvy. Sehranost chvílemi trochu zahapruje, ale repertoár z tohoto období už má pravé heavymetalové grády a pro mě osobně už tady jednoznačně začíná zlatý repertoárový fond. Ani necelých 24 hodin po koncertu nedokážu říci, v kterou chvíli nahradil Nedvěda za bicími Karel Jenčík, ale jeho hra byla ukázkou staré dvojkopákové školy, preciznosti a zkušené práce s dynamikou. Václav Ježek zůstává na pódiu i ve chvíli, kdy Šternera střídá Marek Podskalský, od kterého se dočkáváme hry, která zase byla trochu od nastolené hutnosti oproštěna, zato obsahovala spoustu melodických hrátek, a to jak v sólech, tak i v beglajtech. A jaký repertoár zahrnovalo dění popsané v tomto odstavci? Slečna Heavy, Ďáblovi soustružníci, Jsem trochu jako, Zdař bůh, Symfonie pro elektrické křeslo, Ztráty a nálezy, May Day a Metalománii.
Blížíme se do thrashmetalového období. Za bicí usedá Štěpán Smetáček, kytary se chopil Daniel Krob a basu třímá v rukou Lukáš Varaja. Ten už na pódiu zůstane až do konce koncertu, a přestože byl povolán doslova na poslední chvíli, je pro všechny na scéně spolehlivou jistotou. Daniel Krob vrací kytarovou hru zpátky směrem ke Šternerovu směru, vyluzuje zatěžkaně sytě hutné riffy (v duchu svého aktuálního alba), aby je prostřídával typicky hbitou prstohrou v sólech. A jako bonus přináší do vystoupení i větší dávku pohybu na pódiu. Štěpán Smetáček za bicí soupravou zůstává až do konce celého večera. Ač jsem se vždy považoval za člověka čtenářsky uvědomělého, musím říci, že jeho muzikantský životopis (jenž se skládal pouze z názvů kapel, se kterými měl živě či ve studiu co do činění) jsem dočetl s bídou do půlky. Můžeme se o tom přít, a to i s ním samotným, ale bubenická sesle za metalovou kapelou mu dle mého názoru svědčí nejvíc. Všichni máme v paměti, jakou kanonádu sesypal na svět na arakainovském albu "Schizofrenie". Ovšem nejen rychlostí živ je člověk, Smetáčkova hra v Plzni byla živelná a hravá, takže narozdíl od hry mnohých bubenických skoroautomatů byla radost jeho úderohrátky vnímat. Pak už se událo jediné střídání stráží, kdy se místo Kroba chopil kytary donedávna člen Brichtova doprovodného bandu - Zbyněk Haase. A věci začaly ještě více nabírat na obrátkách. Tento nenápadný muzikant, který zřejmě z povahy věci zůstával vždycky ve stínu jiných, se totiž ukázal být hoden označení "guitar hero". S absolutní jistotou a muzikantskou kreativitou sázel jednu machovskou vyhrávku za druhou, navíc zvuk v této fázi večera (ač byl po celou dobu výtečný) dosáhl maximálních hodnot čitelnosti. Suverenita, s jakou se chopil nejdelší části vystoupení, ve mně vzbudila bláznivou otázku, zda to nebyl on, kdo utajen v pozadí nahrával všechna vrcholná arakainí alba pod rouškou anonymity. A co že se hrálo z řadových alb? Nechte se překvapit.
Osobou, na kterou se v mém reportu ještě nedostalo, je Aleš Brichta. Hlasová indispozice byla chvílemi zjevná, ale i tak se nám dostalo typického opření do výrazu, bez kterého by to nebylo ono.
Já jsem z tohoto koncertu odcházel po stránce vyslechnutého zpěvu spokojenější než ze tří minulých vystoupení, na kterých jsem Aleše naživo slyšel. Není divu, ona když je v pozadí skvěle šlapající hudba (a nikoliv zrůdnosti typu "Nechte vlajky vlát"), tak bez problémů odpustíte, že se např. bridge v Adrianovi chvílemi zpívá o oktávu níže. Ale zase nějaké extrémní šetření hlasu se rozhodně nekonalo, koneckonců Brichtovo muzikantské cítění je dostatečně vyvinuté na to, aby věděl, kdy se s hlasem nahoru jít musí. Ještě jeden poznatek. Ač jsem odpůrcem nekonečného podlaďování kytar a klesání hlasu níže a níže, sám jsem byl překvapený, že na tomto koncertu jsem si nad touto zvyklostí ani jednou nepostesknul.
S tímto reportem jsem si pospíšil proto, abych některým ze čtenářů pomohl v rozhodování, zda některou zastávku tohoto turné mají navštívit. Neváhejte ani jedinou minutu. Tento koncert prošpikovaný nostalgií, charismatem otců zakladatelů, neopakovatelnou metalovou atmosférou a v neposlední řadě tím nejlepším z tvorby Arakainu si nesmíte nechat uniknout.
Autor článku: Topi - zdroj Rockmag
